První prezident Angoly v letech 11.11.1975 - 10.09.1979
16. 2. 2021 | Osobnosti
1. A) Výřez z bankovky P-109. B) Originální předlohou je fotografie Antónia Agostinha Neta pořízená italskou novinářkou Augustou Conchiglia v roce 1968. Neto je zachycen při projevu na 1. konferenci regionálních delegátů v 3. politicko-vojenském regionu. Převzato z: https://www.buala.org/pt/a-ler/augusta-conchiglia-nos-trilhos-da-frente-leste-imagens-e-sons-da-luta-de-libertacao-em-angola
17. října 1922 v pět hodin ráno se narodil António Agostinho Neto v Kaxicane, ve farnosti São José, v obci Icolo e Bengo v provincii Luanda, syn Agostinha Pedra Neta, katechety metodistické církve americké mise v Luandě, pozdějšího pastora a učitele v Dembosu, a Marii da Silva Neto, učitelky základní školy.
Základní školu navštěvoval v Luandě celkem nepravidelně, neboť nebyl rodiči dostatečně stimulován ke vzdělání, ačkoliv projevil nepopiratelné studijní schopnosti. 10. června 1934 získává vysvědčení o ukončení základní školy.
2. A) Rodiče Antónia Agostinha Neta B) Portrét mladého A.A. Neta jako studenta a básníka. Obě fotografie převzaty z archivu: https://maan.itsbrand.co.ao/fotos/ Autor: neznámý
14. února 1937 se jeho rodiče přestěhovali do Luandy a Agostinho Neto se zapisuje ke středoškolskému studiu na „Liceu Nacional Salvador Correia“ (dnes Mutu-ya-Kevela), které navštěvuje s málo nadaným starším bratrem Pedrem. Když bratr ve studiu propadl, Agostinho solidárně přerušil studium a pokračoval, až bratr postoupil do vyššího ročníku. Proto dokončuje svůj 7. ročník až v lednu 1944, ale s nejlepším možným výsledkem.
Nastupuje k státním pracovníkům zdravotnických a hygienických služeb v Angole, nejprve byl umístěn v Malange a poté v Bié. Po třech letech práce se mu podařilo shromáždit dostatečné úspory a pravděpodobně získal i stipendium z portugalské instituce IASA (Instituto de Assistência Social Angola), které mu umožnily v roce nastoupit na lékařskou fakultu Univerzity v Coimbře v Portugalsku. Integrace mladého Neta do studentského prostředí byla okamžitá. Podílí se na společenských, politických a kulturních aktivitách coimberské sekce „Dům studentů říše“ (Casa dos Estudantes Império) se sídlem v Lisabonu. V roce 1947 se Neto stává členem skupiny mladých intelektuálů, která vystupuje pod heslem „Vamos Descobrir Angola“ (Objevme Angolu) a v Coimbře spoluzakládá časopis „Momento (Čas)“ s Lúcio Larou a Orlandem de Albuquerque.
V roce 1948 získal stipendium od americké metodistické církve a zapisuje se na lékařskou fakultu University Lisabon, do města, kde bydlí a kde pokračuje ve své kulturní a politické činnosti. Od roku 1950 do roku 1952 se podílí na vydávání časopisu „Mensagem (Zpráva)“ v Luandě, orgánu Asociace přírodovědců Angoly. V Lisabonu téhož roku se potkal v literárních kruzích s portugalskou spisovatelkou, básnířkou a novinářkou Marií Eugenia da Silva, se kterou navazuje milenecký vztah.
Rok 1951 je vyplněn politickou činností. Působí jako zástupce mládeže portugalských kolonií v MUD-Juvenil (Hnutí za demokratickou jednotu-Mládež). V Lisabonu zakládá Agostinho Neto ve spolupráci s Amílcarem Cabralem, Mário Pinto de Andradem, Marcelinem dos Santosem a Francisco José Tenreirem „Centro de Estudos Africanos“ (Centrum pro africká studia) za účelem kulturní a politické afirmace africké národnosti. Ve spolupráci s angolskými námořníky založil „Club Marítimo Africano“ (Africký námořní klub), který sloužil jako spojka mezi angolskými vlastenci, kteří byli v Portugalsku, a těmi, kteří v Angole připravovali základy osvobozeneckého hnutí.
3. Identifikační fotografie portugalské tajné policie PIDE ze dne zatčení 09.02.1955. Převzato z: https://cc3413.wordpress.com/ 2011/11/12/agostinho-neto-a-vida-e-a-obra/
23. března 1952 je Agostinho Neto poprvé v Lisabonu zatčen agenty PIDE, když sbíral podpisy pod Stockholmskou světovou mírovou konferenci, a byl uvězněn na tři měsíce. 9. února 1955 podruhé zatčen za činnost v protikoloniálních aktivitách a následně odsouzen k osmnácti měsícům vězení a internován ve věznici “Aljube“ v Portu. Po intervenci PIDE mu IASA zastavila proplácení stipendia.
V průběhu jeho internace je 10. prosince 1956 založeno „Movimento Popular de Libertação de Angola-MPLA“ (Lidové hnutí za osvobození Angoly) sloučením dvou politických stran „Partido Comunista Angolano-PCA“ (Komunistická strana Angoly a „Partido da Luta Unida dos Africanos de Angola – PLUA“ (Strana sjednoceného boje za Afričany v Angole)
Po propuštěn z vězení v červenci 1957 se věnoval dokončení vysokoškolského studia, které zakončil 27. října 1958 promocí na lékařské fakultě Univerzity v Lisabonu a ve stejný den se oženil s Marií Eugénií da Silvou.
4. A) Manželé Neto čekající na útěk z Portugalska v roce 1961. Autor: neznámý. Převzato z: https://cc3413.wordpress.com/2011/11/12/agostinho-neto-a-vida-e-a-obra/ B) Fotografie ze svatebního obřadu dne 27.10.1958 Autor: neznámý. Převzato z: https://maan.itsbrand.co.ao/a-familia/
V roce 1959 se podílí na činnosti „Movimento anticolonialista – MAC (Antikoloniální hnutí), které spojilo vlastence portugalských kolonií pro společnou revoluční akci v pěti portugalských koloniích: Angole, Guineji, Kapverdách, Mosambiku a Svatém Tomáši s Princově ostrovu.
29. března 1959 dochází v Luandě k masivnímu zatýkání významných nacionalistů a v červenci téhož propukne nová eskalace teroru a perzekuce členů MPLA. Přesto se 22. prosince 1959, v doprovodu manželky a syna Mária Jorgeho narozeného 09. listopadu 1959, vrací se do Luandy, kde si otevírá soukromou lékařskou praxi v chudinské čtvrti a současně je zvolen vedoucím strany MPLA na angolském území.
8. června 1960 je zatčen v Luandě, kdy akt zatčení osobně realizuje ředitel PIDE. Demonstrace solidarity před ordinací lékaře a v jeho vesnici jsou rozdrceny policií. Třicet mrtvých a dvě stě zraněných byla bilance toho, co se stalo známým jako masakr v Icolo e Bengo. V obavě z důsledků, které mohly vyplynout z přítomnosti Neta v Angole, byl transportován do věznice Aljube v Lisabonu. Krátce poté byl deportován na souostroví Kapverdy, kde pobýval ve vesnici Ponta do Sol na ostrově Santo Antão a poté ve městě Praia na ostrově Santiago do 17. října 1962. V průběhu deportace na Kapverdských ostrovech mu byl umožněn výkon lékařské praxe, zde se mu také 23. července 1961 se narodilo druhé dítě-dcera Irene Alexandra da Silva Neto.
V nepřítomnosti byl v červenci 1960 zvolen čestným prezidentem MPLA. Od 4. února 1961 je datován začátek ozbrojeného boje MPLA, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o zoufalý a neorganizovaný útok na věznice v Luandě, po němž následovala brutální represe koloniální armády. Podle odhadů celkový počet obětí dosáhl 20 000 až 30 000, když byly systematicky bombardovány vesnice, populace střílena kulomety, likvidována napalmem a najížděním buldozery.
Agostinho Neto je zatčen ve městě Praia na ostrově Santiago na Kapverdách a je převezen do vězení Aljube v Lisabonu, kde byl přijat 17. října 1962 a zadržován do března 1963, kdy byl propuštěn do domácího vězení.
V červnu 1963 uprchl za dramatických událostí s manželkou Marií Eugéniou Neto a jejich dětmi Mário Jorge a Irene Alexandrou z Portugalska nejdříve do Maroka a posléze do Léopoldville (Kinshasa), kde měla MPLA své zahraniční ústředí. Situace uvnitř MPLA však byla složitá. Důvodem byly mimo jiné politické, sociální a rasové neshody pramenící ze skutečnosti, že základnu hnutí prezentovala etnická skupina Ambundu a vzdělaná inteligence hlavního města Luandy, kterou zastupovali v převážné míře mesticové. Agostinho Neto nahradil Mária de Andradeho ve funkci prezidenta MPLA a následně potvrdil, že pod jeho vedením hnutí nepovolí žádnou rasovou, náboženskou, kmenovou nebo regionální nesnášenlivost, stejně jako jakoukoliv jakoukoli spolupráci s FNLA (Frente Nacional de Libertação de Angola – Fronta národního osvobození). Tento postoj vyústil k odchodu zakladatelů MPLA Viriata da Cruze a Mária de Andradeho z hnutí a vyhoštění kanceláře MPLA ze Zairu. Levicový převrat v sousedním Kongu umožnil přesunutí ústředí organizace do Brazzaville. Stěhuje se i celá Netova rodina, která se 05. ledna 1964 rozrostla o druhou dceru: Leda da Silva Neto.
5. António Agostinho Neto bojující. Obě nedatované fotografie převzaty z: http://maan.co.ao/fotos/
Následovalo otevření druhé vojenské fronty v enklávě Cabinda, které nepřineslo žádné vojenské úspěchy. Reakcí na toto fiasko bylo v roce 1966 otevření nové „třetí fronty“ na východě Angoly. Kancelář MPLA i Netova rodina se v roce 1968 přesunula do Dar-es-Salaamu (Tanzania). Úspěch vojenských akcí byl opět mizivý, protože rozptýlené malé partyzánské jednotky bylo nesmírně obtížné logisticky zásobovat. Gerilová válka zamrzla na všech frontách a frustrace z neúspěchu vedla na jedné straně k hledání zahraniční podpory, na straně druhé ve štěpení osvobozeneckých organizací.
První byla zasažena FNLA, ze které odešel Jonas Savými a založil další osvobozenecké hnutí na půdorysu etnika Savými „Unito Nacionál para a Independentská Total de Angola – UNITA“ (Národní unie pro úplnou nezávislost Angoly) 13. března 1966 v Muangai v provincii Moxico.
Také MPLA čelilo rozpadu na tři frakce: „Ala Presicencialista“ stojící za politickou linií Agostinha Neta, „Revolta Activa“ v jejíž čele stál Mário da Andrade kritizující stále více autoritářský a arogantní Netův styl vedení a „Revolta do Leste“ vedená Danielem Chipendou brojícím proti vlivu mesticů v hnutí a zanedbávání východní fronty.
25. dubna 1974 byl v Portugalsku svržen Salazarův režim tak zvanou „Karafiátovou revolucí“. Až teprve v říjnu nový portugalský režim uznal právo kolonií na nezávislost poté, co MPLA podepsala Dohodu o příměří 21.10.1974 v Lunhameje.
6. A) Ikonická fotografie frustrovaného A. A. Neta v průběhu jednání 21.10.1974 v Lunhameje. Příčinou frustrace byla ostrá hádka o budoucí státní příslušnost. Autor: Marise Taveira. Převzato z: http://tudosobreangola.blogspot.com/2012/08/agostinho-neto-vida-e-obra.html.
B) 19.srpna1979, prezident Dr. Agostinho Neto, projev na inauguraci ústředí provinčního výboru strany MPLA v Malange. Autor: Quino Viňas Fecha. Převzato z: http://www.embaixadadeangola.pt/ reafirmada-dimensao-nacionalista-de-agostinho-neto/
15 ledna 1975 v malé vesnici Algarve Alvor v zálivu Lagos v Portugalsku je podepsána čtyřstranná poněkud naivní dohoda o vytvoření „přechodné vlády“, která zahrnuje MPLA, Portugalsko, FNLA a UNITA. Tuto dohodu diplomatičtí analytici nepovažují za realistickou pro antagonistické vztahy mezi jejími signatáři. Dne 4. února 1975 se Agostinho Neto triumfálně vrací do Luandy, kde jej vítá přibližně stotisíc příznivců. Již v březnu vyhlásí FNLA válku proti MPLA a zahajuje ji masakrem obyvatel Luandy. Souběžně s pádem afunkční „přechodné vlády“ dochází k internacionalizaci konfliktu na jedné straně invazí jednotek Zairu a Jihoafrické republiky, které se snaží zabránit tomu, aby MPLA vyhlásila nezávislost, na straně druhé, na žádost Agostinha Neta, jsou do země leteckým mostem přepravovány kubánské jednotky. Druhým leteckým a mořským mostem prchá ze země 250 tisíc Portugalců.
V den vyhlášení nezávislosti Angoly 11. listopadu 1975 byla Luanda prakticky obklíčena a vztyčení angolské vlajky v 11:00 bez účasti zástupců Portugalska bylo orámováno zvukem dělostřelby z frontových linií. Na severu zaujaly pozice vojenské síly FNLA doplněné o Zairské jednotky a oddíly žoldáků podvedením plukovníka Santos e Castro, z jihu se přibližovali ozbrojenci UNITA podporovaní pravidelnými jednotkami Jihoafrické republiky. Tatáž zvuková kulisa doprovází i prohlášení Antónia Agostinha Neta prezidentem, který zůstává rovněž hlavním velitelem Lidových ozbrojených sil pro osvobození Angoly a prezidentem MPLA.
Frakční boje uvnitř MPLA byly překonány, ale nový stát čelil občanské válce a vojenské intervenci se sponzoringem aktérů studené války a totálnímu hospodářskému kolapsu. Tváří v tvář vnějšímu ohrožení akcentoval Neto na vojenské operace na několika frontách, které byly s pomocí asi deseti tisícového kontingentu kubánských vojáků úspěšné. V enklávě Cabinda čelil tlaku separatistů, na severu zcela vytlačil FNLA do zairského pohraničí, UNITA postupně ustoupila do jihovýchodního vnitrozemí a 27. března 1976 opustila území Angoly invazní jihoafrická armáda. Politický a mocenský vzestup a vliv Agostinha Neta dosáhl vrcholu a ním i postupně rostoucí kult osobnosti a nastupující psychické změny vyvolané chronickým stresem.
Obr. 6. A) Portrét A.A. Neta. Výřez z fotografie při setkání s premiérem Joop den Uylem dne 03.04.1975. Autor: Rob Mieremet/Anefo. Převzato z: Wikipedia.org. B) Portrét A.A. Neta pořízený 28.02.1976 v Brazzaville. Autor: CILO/Gamma-Rapho
Dr.A.A.Neto byl zakládajícím členem Unie angolských spisovatelů, která byla založena 10. prosince 1975 a současně jejím předsedou až do své smrti. Byl také prvním rektorem angolské univerzity Agostinha Neta v Luandě, což byla vzhledem k okolnostem spíše symbolická funkce.
Ve frustrované společnosti, včetně samotného hnutí MPLA, se zformovalo radikální křídlo kolem bývalého gerilového velitele a bývalého ministra vnitra Nita Alvese, jeho spolupracovníka Josého van Dúnema a jeho družky indického původu Sity Vales. 27. května 1977 tato skupina zorganizovala pokus o puč, při kterém zahynulo osm Netových spolupracovníků. Puč byl během dvou dnů potlačen s pomocí kubánského kontingentu a následovaly kruté perzekuce. Trojice pučistů byla zabita a tisíce dalších osob bylo zmasakrováno, ustanoveny „vyšetřovací komise“, které skutečné i domnělé „nitisty“ internovaly do převýchovných táborů, původní počet 110 000 členů MPLA byl zredukován na 32 000 osob. Infrastruktura byla válkou zničena, země trpěla vnitřní emigrací a ztrátou kvalifikované portugalské pracovní síly. Nekompetentní správa země a drastický znárodňovací program rychle přivodil kolaps ekonomiky, která se tak stala plně závislá na zahraniční pomoci.
Dr. Neto trpěl chronickou hepatitidou, která se vyvinula do cirhózy jater a následně i rakoviny slinivky břišní, které léčil opakovaně v SSSR. Trpěl stresem z převratu, ze smrti svých kolegy a z následků masakrů. Z intelektuála, lékaře a básníka se stal autokrat s nemalým kultem osobnosti. Po pokusu o převrat Netova rakovina postoupila a spekulovalo se, že psychickou i fyzickou bolest potlačuje neuměřenou konzumací alkoholu. Nemoc, stres a alkohol jej během dvou let fyzicky i psychicky zdevastovaly. Nakonec s příznaky ikteru byl letecky převezen do Moskvy, kde 10. září 1979 umírá ve věku 65 let po neúspěšném pokusu o operaci pokročilého tumoru pankreatu.
© 2024 Africké bankovky - Lumír Domes | Administrace